Zahalen mlhou kráčí pochmurnou krajinou.
Zvěř co se vodou smáčí, stejně žízní zahynou.
Stromy se samy kácí pod jeho pohledem,
z nebe padají ptáci na rozpálenou zem.

Všude kam vkročí, tam střídá hrůzu děs.
Do jeho krutejch očí se snad sám ďábel vnes.
Míchá v drápech smrti karty života
a Sáru, dívku nevinnou, chce držet v temnotách.

Rf: Má jí Asmodeus mít,
ve světě duchů bude žít.
Ta dívka s tváří nevinnou,
nezachrání už duši svou.

X: Nocí probdělích se ptáš, proč živá zůstáváš,
když z lásky zbyl jen dým, těm nocím probdělým.
Proč obchází tě trápení, klid duše v bolest promění,
a nedá v klidu spát, sám ďábel má tě rád.

Rf: Má jí…
…víc už duši svou…