(Kotlár/Kotlár)

Sám po svých cestách bloudím,cíl nehledám.
To po čem já teď toužím,nenacházím.
Bezhlavě křížem krážem,dál a dál,
slunce se v dálce ztrácí,pohasíná.

Krev teď v mých žilách proudí,poznamenaná,
osud mi hradby bortí a staví hráz.
Z oblohy hvězda padá,já bych si přál,
zašlápnout svoje stíny,umýt si tvář.

Rf: Teď možná právě teď,
úsměvy rozdávej,
sám poznat rád bys chtěl.
Nebeskou bránou projít,
v parku se s ďáblem sejít
a s Evou dítě mít.
..ááá…

Máš v hlavě divný brouky,nedaj ti spát,
to co ti do ní tloukli,teď postrádáš.
Vzpomínáš na svý plány a přísaháš,
že na rady svojí mámy,že už teď dáš.

Rf: Teď,možná…